(born 1970, previous education: SOŠV Hollarovo náměstí and VOŠG Ústí nad Labem,
lives and works at Prague)

Current art of this painter of the middle generation is at first sight characteristic by the expressive use of art instruments - starting with the reduction of colour to ostensibly random layering of both the whole design and/or specific motives, symbols or gestures, which bring the limit of primitivistic signals to close attention, ending with the author's characteristic procedure, where he takes over the whole canvas at the very beginning - without any previous sketching; only with the inner and mainly intuitive image, which gets its final shape by the whole procedure which is on the edge with action painting.
The size of the canvas which can occassionaly be crumpled, perforated or even trampled - is usually, as author's favourite, around 200x145cm big, responding to the natural human scale.
Bartoš gives the audience, sometimes more and sometimes less, a not very coherent mixture of themes, where objectivity intermingles the gesture of a brush while on another place it is fluently replaced by an ornament or spray over templates or an airbrushed raport.
Some of the newest procedures Bartoš has been using lately is layering the colour material with the help of spoons, can caps or even with his bare hands and to make the effect of paintings even more raw, he sometimes gives up on the traditional clamping of the canvas into the wooden frame.
All of this is, of course, being made without the other redintegrating part of the testimony, which he lets "hang in the air" unfinished, to make each recipient form his own and fit it into his own semantic and other contexts, just like it was done by Vladimír Boudník during his street performances in front of cracked walls.
Tadeusz Bartoš, just like the media creating the "image of the time" based on the gathered information, selects information from his own "mental radar" and from these (often choosing worrying subjects, symbols, motives etc. from both past and present) or its fragments formulates these images in his paintings. Those, enpowered by directness of the performance and often by Kafka's black humour, function in their own way as a challenge to a cleansing imagination and as a certain counterpart of increasingly aggresive world of advertisment and its increasingly dull ultrapragmastic claptrapping about the same (not only) visual nonsense over and over again.

Exhibitions

2016 Electric Lobster, Rabas Gallery, Rakovník 2013
2013 Father and Son, Rabas Gallery, Rakovník 2013
2012 Mechanical Chicken, Library of the Institute of Philosophy Academy of Sciences, Prague
2012 3 ve dvoře, galerie Chaberský dvůr 2010 New Paintings, Final, Prague
2007 New Paintings, Chodovská tvrz, Prague
2006 Liben, galerie Pigment, Prague 2005 Body, K-centrum, Prague
2003 Pipes, klub Delta, Prague
2002 New Paintings, galerie Domu ABF, Prague
2001 New Paintings, Česká spořitelna, Prague

Současná tvorba tohoto malíře střední generace je na první pohled charakteristická expresivním zacházením s výtvarnými prostředky – často redukovanou barevností počínaje přes zdánlivě nahodilé vrstvení celých plánů i jednotlivých motivů, symbolů nebo gest, jež často dovádí co nejblíže hranici primitivistických signálů, a konče samotným tvůrčím postupem, kdy se plátna zmocňuje co nejspontánněji rovnou – bez jakéhokoli předchozího skicování; jen s vnitřní, z velké části intuitivní představou, které vtiskává výsledný tvar až samotný proces na pomezí akční malby. Rozměrné plátno bývá nezřídka zmuchlané, různě perforované nebo přímo pošlapané – o velikosti nejlépe autorem oblíbeného formátu přibližně 200 krát 145 cm, jímž vychází vstříc přirozenému lidskému měřítku.
Bartoš publiku předkládá někdy více, někdy méně, vždy ale nepříliš sourodou námětovou směs, v níž se navíc často prolíná předmětnost se štětcovým gestem a to zas na jiném místě třeba s ornamentem nebo s přes šablony sprejem či fixírkou nastříkaným raportem.
Nejnověji v poslední době vrství Bartoš hmotu barvy pomocí lžiček, víček od plechovek nebo přímo holýma rukama, a aby byl účin maleb co nejsyrovější, vzdává se dokonce tradičního upínání pláten do dřevěného rámu.
To všechno pochopitelně ale činí bez oné druhé, scelující části výpovědi, kterou nechává "viset ve vzduchu" nedořečenou, aby si ji každý příjemce vytvořil a dosadil sám do vlastních sémantických i dalších kontextů, podobně jako to nechával činit diváky například Vladimír Boudník při svých pouličních performancích před oprýskanými zdmi.
Tadeusz Bartoš podobně jako média, která na základě posbíraných dat vytvářejí "obraz doby", selektuje informace z vlastního "mentálního radaru", a z nich (často si vybírá znepokojivé předměty, symboly, motivy apod. z minulosti i současnosti) nebo z jejich fragmentů utvořené obrazy realizuje v malbách. Ty pak, umocněny přímočarostí provedení a často i nádechem kafkovského černého humoru, svým způsobem fungují jako výzva k očistným asociacím a imaginaci, a tedy i jako jistý protipól stále agresivnějšího světa reklamy a jejího čím dál tím tupějšího ultrapragmatického přežvatlávání jednoho a téhož nejen vizuálního nesmyslu do zblbnutí.